close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Duben 2007

Hustej díl

29. dubna 2007 v 22:33 | Elis |  Ostatní
No kuwa...to byl díl...Ta Anna to je ale kráva jak kdysi řek Sawyer...No ale jako ten příští bude ještě hustější...už jenom kvůli těm číslům:D:D:D:D:Dno jo...za všechno může "Buřt"...njn...Sem se i rozbrečela teď u konce..jak se tam vítali...ne že by to bylo dojetím,ale to tou písničkou a jak Jack koukal na tu Annu a na Saida jak nese Shanon:D:D:D:DNo prostě bylo to pěkný:D:D:D:DA od teď budu psát o každým dílu,co se mi líbilo a nelíbilo oki?Tak jo...a teď už jdu:D:D:Dčus


Ha...zes něco

26. dubna 2007 v 19:02 | Elis |  Moje kecání
No,tak jako zase...něco sem chci napsat a nevim co...Prostě mě to nejde,ale chtěla bych se sem děsně moc vykecat...No nic no...Se pokusim něco napsat...

Blogaři

25. dubna 2007 v 22:02 | Elis |  Ostatní
Hojec...máš blog??Podepiš se tak jako já a ostatní blázni:D

Blbost

21. dubna 2007 v 13:55 | Elis
http://www.rest.cz/Test_tajnych_prani.html tak tohle je jedna taková pitomost:D:D:DNašla sem jí na jednom supa blogu: Tady...

Fajný video

17. dubna 2007 v 22:33 | Elis |  Videa
Tady je to video...je to s nějakýma inčučunama jak dělaj smiky a naráží do všeho co se dá(i do lidí:D)
A tady,kdyby někdo nechtěl chodit na tu stránku,nebo mu nenaběhla

Hoy...něco

17. dubna 2007 v 21:15 | Elis |  Moje kecání
Nj...tak se zase nudim...v telce nic nedávaj...lidi na ICQ sou pryč...a jediný co teď můžu dělat je to,že můžu psát sem na blog a taky poslouchat písničky...Což už mi přestává bavit,ale pro mě je muzika strašně důležitá...A taky sem zjistila,že se mi začíná docela líbit Hip Hop...ale jenom takovej,kde je trochu i toho Rocku...Nj...nebudu to tu řešit...Ale co sem teďko chtěla...Nj...tak sem to zapoměla no...Se stane no...Tak kdyžtak pište nějaký komentáře...Já nevim...dejme tomu,že sem můžute do tohohle článku psát reklamy na svůj blog nebo tak...prostě kecárna...(ale podle mě nikdo nenapíše...no co se dá dělat...)

Kurvá,to je fáro...

16. dubna 2007 v 15:07 | Elis |  Ostatní
Kurňa,to je fáro...a ten intoš...hlavně se mi líbí ty světla:D:D
Kliknutím zavřete okno ...Kliknutím zavřete okno ...
Ford Mondeo

Tak kdo je z nich nejkrásnější??

11. dubna 2007 v 14:41 | Elis
1) Christiano Ronaldo2)David Beckham
David Beckham
3)Bred Pitt
4)Chester Bennington
Tak hlasujte,kdo je nej!!;-)

V poslední době...

10. dubna 2007 v 18:01 | Elis |  Moje kecání
No tak v poslední době nějak moc myslím na mýho psa...Umřel před rokem a něco...A mě je to líto...to se dá pochopit,ale já sem byla ještě malá a vůbec sem si s nim nic neužila...Nevěděla sem,že mi to pak bude líto...Jako,ale aspoň ten poslední den sem ani nevim proč ho chránila...Táta na něj byl naštvanej,protože mu "sežral"botu...No a chtěl ho potrestat no a tak já sem se ho zastala...A pak když se máma slunila tak se okolo ní pořád motal a tak na něj pořád křičela,ale mě ho bylo líto,tak sem se ho pořád zastávala...No a když sem chtěla do bazénu,už sem tam byla jednou nohou,ale pak strašně vyštěk a skácel se k zemi...tak sem vylezla a běžela k němu...táta se mu pokoušel znova nahodit srdce,ale marně...Já sem zdrhla do pokoje a brečela...a pak sem vzpomínala jak se to odehrálo...a vzpoměla sem si,jak se na mě smutně koukal...Fakt nejhorší bylo,když sem ho viděla,jak umíral...a pak taky bylo drsný,když sme ho pohřbívali....
Jako teď mam totál mokrou klávesnici...ještě že je voděvzdorná...A štěstí,že nikdo není doma:-)Nj...já už radši končim...nebo to fakt nezvládnu:-(

Děkuju;-)

8. dubna 2007 v 19:47 | Elis |  About blog

Zejtra to bude:-(

8. dubna 2007 v 10:38 | Elis |  Ostatní
Tak už zejtra sou ty přiblblý velikonoce...Heh...my sme nedělali žádný vajíčka a ani je dělat nebudem,nebo aspoň já ne...Jako...stejně nikomu neotevřu,tak co:D:D:DAle abych pravdu řekla,tak sem zase i ráda že sou,páč se nejde do školy:DTak v tom jedinym sou pro mě velikonoce dobrý,jinak je nenávidim...
No a dneska jedem na výlet,ale bohužel se neví kam...Takže to asi zase dopadne no...A zejtra jedem ke strejdovi...Tak to taky bude něco...No jo...Tak já letim...páčko...Jo a já chciii ÓČKO!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!Kvůli tátovi máme prd...A pak taky prd budem mít!!Se asi přestěhuju k dědovi...teda pradědovi...I ten ho má,ale my zabedněncí ho prostě mít nemůžem...to co je na netu se nedá sledovat a u dědy nemůžu bejt každej a celej den...:D

Další příběh

7. dubna 2007 v 14:17 | Elis |  Příběhy
Tak tenhle sem objevila zde
Jmenuju se Kelly a jsem Zlatý retriver.Narodila jsem so jednoho krásného dne v krásném domě.Byla jsem jedna z pěti sourozenců.Moja maminka byla hodná pořád nás hřála a dávala nám mléko.Naši majitelé byli postarší lidé kteří byli v duchodu.Starali se o nás velmi dobře.Když jsme trochu povyrostli vypustily nás ven a sedli si s námi n trávník a hráli si s námi.Každý den byli s námi.Jeden den se stal ale osudným.Naši majitelé začli mít problémy s domem.Byli ve finanční tísni a řekli že nás prodají, ale ne pro to že aby z nás měli peníze, ale pro to aby sme se měli dobře.Bylo nám už 6 měsíců.Každý den přišli nějací cizí lidé a odvezli si každého z nás pryč.Já sem byla jako čtvrtá.Odvezli mě do malinkého domku de žila jen paní s pánem.Byli mnohem starší jak moji majitelé.Teď už vlastně bývalý majitelé...Moc se mi stýskalo po mých sourozencích a mamince.Byla sem velká a řekla sem si že to musím vydržet.V sousedním domku měli také pejska stejné rasy jako já.Každý den sme si spolu hráli a občas se podhrabali pod plotem a běželi si hrát do parku.Moji majitelé o mě měli strach ale nic se mi nikdy nestalo.Čas utíkal a od doby kdy jsem sem přijela uběhly dva roky.Jednoho dne když jsem hárala a byla s mým kamarádem tak mi bylo jasné že budu maminka.Jenže měsíc po tom co se to stalo tak mi zemřeli moji majitelé.Měla jsem je mooc ráda a bála sem se co semnou a mými štěňátky bude teď.Nikdy mě nechtěl protože lidé z okolí věděli že čekám štěňátka a nechteli mít doma tolik pejsků.Asi po dvou dnech si přijel mladý kluk pro nějaké věci do domu kde zemřeli moji majitelé.Když mě vyděl hned si mě odvezl k sobě domů.Bohužel nevěděl že čekám štěňátka.Zajel semnou na očkování atm mu řekli že mám štěňátka.On byl rád a nechával mě spávt u něj v posteli.Udělal pro mě a mé štěňátka velkou boudu na léto.Měl obrovský pozemek zaházený samými autami.Bylo to vrakoviště.Já jsem pořád hlídala ale on si to nepřál aby se mi nestalo něco špatného.Jednoho dne když mě pustil ven abych mohla vykonat svojí denní potřebu tak šel do domu a mě venku nechal samotnou.Běžela jsem k plotu protože tam stál divný pán.Pohladil mě a hodil mi kousek masa.Já ho samozřejmě snědla.To sem neměla dělat.Můj majitel to nevěděl.Hodinu od hodiny jsem cítila že je mi hůř a můj život se krátí...Můj pán si toho všiml...Po šesti hodinách jsem si lehla na mého pána zakoukala svýma velkými očima.Můj pán brečel...Moc se mi omlouval že za to může on...Snažila sem se mu říct že to není jeho chyba...že mě otrávil ten pán u brány...bylo už pozdě..nestihla jsem to..dostala jsem se do nebe a tam se porodila svá štěňátka a žila tu s nimi...můj pán se teď trápí protože sem mu to nestihla říct..snad to pochopí....

Tak tohle se nedá...to si přečtěte!!

7. dubna 2007 v 14:03 | Elis |  Příběhy
Lidičky, je to sice delší, ale přečtěte si to! A šiřte dál na své blogy

SMUTNÝ PŘÍBĚH ŠTĚŇÁTKA :´o((



Nepamatuji si toho moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidé si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si maminku a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratříčky a sestřičky. Pamatuji si, že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli.


Pamatuji si na den, kdy mě vzali od maminky. Byl jsem velice smutný a vystrašený. Moje mléčné zoubky sotva vyrostly a opravdu jsem měl být ještě u maminky, ale ona byla taková nemocná a lidé stále mluvili o tom, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, který já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Pouze nás dva. Choulili jsme se k sobě a byli jsme tak vystrašení. Stále nás nikdo nepřišel pohladit. Tolik nových věcí, zvuků a pachů. Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat. Některá piští, jiná mňoukají, další pípají. Moje sestřička a já jsme natlačení v malé kleci. Slyším i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mne koukají, líbí se mi ,,malí lidé´´- děti, vypadají tak mile a směšně, jakoby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do naší klece a vylekají nás. Často nás vyndávají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy slyšíme: ,,Ach, jací jsou rozkošní, chtěl bych jedno domů, ale nikdy si nás nikdo nevezme.


Moje sestřička minulou noc zemřela, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného tělíčka. Slyšel jsem je mluvit, že byla nemocná a že by mne měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod. Myslím, že moje slabé zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestřičkou, neboť její tělíčko ráno vzali ven z klece a nevím jak s ním naložili.


Dnes přišla jedna rodina a koupila si mne! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mne drží tak něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkali, že jsem milé a krásné štěně! Dostal jsem jméno Anděl, neboli Andílek. Rád olizuji mé nové lidi. Rodina se o mne výborně stará, mají mne rádi a jsou něžní a milí. Jemně mne učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a moře lásky. Chci se jenom zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím.


Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mne jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel říkat něco smutného mé milované rodině, protože vypadali strašně smutní. Zaslechl jsem něco jako ,,silná dysplazie kloubů´´ a něco o mém srdci. Zaslechl jsem veterináře zašeptat něco o rádoby chovatelích a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všechno znamená, ale bolí mne vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale stále mne milují a já je mám také stále velice rád.


Už je mi 6 měsíců. Ve věku, kdy jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mne hrozně bolí jenom se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mne běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to těžké! Láme mi to srdce, když vidím děvčátko takové smutné a když slyším mamku a taťku říkat, že ,,asi už nastal ten čas´´. Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluví o ,,dědičných problémech´´.


Já přeci chci jen cítit teplé sluneční paprsky, hrát si a tulit se k mojí rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď už mne bolí i se postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu už jen kňučet bolestí.


Vzali mne naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být hodný a mít všechny rád. Co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl usušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olíznul ruku, ale můžu jen zakňučet bolestí.


Stůl u veterináře je takový studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidé mne objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dneska tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mne drží jemně a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak na mne jde klid. Teď můžu něžně olízat její ruku. Začínám vidět sny: vidím přicházet mojí maminku a mé bratříčky a sestřičky na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, který znám - slabým zavrtěním ocásku. Doufal jsem, že s nimi strávím hodně, hodně měsíců, ale nebylo mi to souzeno. ,,Víte´´, povídal veterinář, ,,štěňata v pet-shopech nepochází od etických chovatelů´´. Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než uvidím svou milovanou rodinu znovu.



Kdyby se to jenom všechno událo jinak.
Tenhle příběh koluje po internetu, dejte si ho taky na svůj blog ať už se tohle nikdy nestane! Prosím...!!! Vám přece taky musí být líto toho štěňátka, ne?!

A další příběh

7. dubna 2007 v 13:49 | Elis |  Příběhy
Tenhle příběh je opět z téhle stránky...Jako já sice nevim,ale asi sem to sem ještě nedala...a musim říct,že je to taky suprový!!
Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké hnědé oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

docela smutnej článek

7. dubna 2007 v 13:43 | Elis |  Příběhy
Tak tenhle příběh sem našla zde...A jako nemam k tomu slov;-)
Pamatuješ si to? Asi ne, to si asi pamatovat nemůžeš. Byl jsi malinký hlupoučký, mé plyšové štěňátko nadšené mnou, nadšené vlnícím se mraveništěm, nadšené koulejícím se jablkem, nadšené celým světem.
I já byla malá, víš? Smutná vystrašená nedůvěřivá holka, s velkýma modrýma očima a zlatavými vlasy sepnutými do dvou srandovních culíků.
A naše první setkání? Stála jsem vyjeveně na ulici po dalším z mnoha návratů z nemocnic a proti mně můj táta. Hýbala se mu kapsa. Svou velkou rukou do ní sáhl a vytáhl Tebe, mé malé štěstí a položil Tě, hopkající kuličku s černýma očkama a mokrým studeným čenichem na trávu. Rozběhl jsi se ke mně, sevřela jsem Tě v náručí a prvně cítila lechtavý štěněčí dech svého nejlepšího přítele. Nejlepšího přítele na spoustu dlouhých let. Byla jsem sice malá, ale ne tak malá, aby tento čas nezůstal uložen v mých vzpomínkách.
Ani si nemyslím, že by se mě mohl mít tak rád, jako já Tebe. Nikdy sis neuvědomil tu vzácnost okamžiku, když jsi za mnou ráno vyskočil do postele a olízal mi celou tvář a dlaně a uši a já se k Tobě přitulila a přitiskla tak silně, jak k nikomu nikdy před tím. Jak na videonahrávce jsou v mé duši uloženy obrazy Tvé rozesmáté psí tváře běžící rozkvetlou letní loukou, otisky pacek vtisknutých do čerstvě napadaných sněhových peřin. Jak dnes si pamatuji hebkost Tvé srsti a bezednou hloubku Tvých věrných očí. Byl jsi všude, kde jsem byla já. Vše v mém životě začínalo slovem "můj pes". Mé kroky směly jen tam, kudy prošly Tvé packy, mé srdce se otevřelo jen těm, jež jsi i Ty přijal za své přátele. Mé myšlenky a starost a obavy a nadšení a radost se vždy upínaly k Tvému jménu. První dětská obava o zdraví a bezpečí někoho jiného. První pocit hrdé odpovědnosti. První pocit z toho, že se svět jiných netočí kolem mě, nýbrž můj kolem Tebe.
A pak jsem musela odejít. Velká dospělá panička, vyučená životem, zbavena strachu a nejistoty vylétla z rodného hnízda a opustila Tvou misku, Tvůj pelíšek, opustila jsem Tebe.
Né, nikdy bych Tě nemohla zavrhnout. Byl jsi mi jediným důvodem proč se vracet domů, domů pro svého psa, který byl stejně věrný a oddaný jako dřív. Ukázala jsem Ti svůj nový svět, líbil se Ti a všichni Tě měli rádi, ale vždy jsi musel zpět a mě se strašně stýskalo. Byli jsme spolu tak strašně málo. Chyběl jsi mi a smutek mě sžíral, vracela bych se za Tebou vždy a odkudkoliv.
A pak jednoho dne jsi mi nepřišel naproti. Strašně jsem se bála, protože jsi to nikdy před tím neudělal. Ležel jsi v křesle. Stála jsem proti Tobě s mobilním telefonem v jedné ruce, klíčky od auta v druhé, panička obestřená divným pachem luxusních parfémů, v drahém obleku, se složkou lejster v podpaží. Mladá, odhodlaná a sebevědomá.
Ležel jsi tam, Ty můj pes. Starý unavený a klidným moudrým pohledem jsi si mě prohlížel, jen ťukání ocasu o sedačku mi bylo znamením, že mě zase rád vidíš. Zvedl jsi hlavu a vzduchem mi posílal vlahé psí polibky. Vše jsem pustila a běžela Tě obejmout. Znovu jsi mi lízal celou tvář jak tenkrát ráno na posteli. Jen ty culíčky tu chyběly a Tvá štěněčí neutěšenost. Znovu jsem Tě svírala v náručí a schovávala si tvář do tvé srsti, jako nejlepšího úkrytu před ostatním světem.
Byl to náš poslední společný den.
Toho večera jsem odevzdala Tvůj osud do rukou pána v bílém s červeným diplomem a malou injekcí v rukou. Držela jsem Tě zase v náručí stejně jak tenkrát, když jsi opustil tátovu kapsu a rozběhl se ke mě. Jen už mi teď Tvé tělo neodpovídalo. Ani ocásek mi nedal znát, že jsi tu ještě se mnou. Jen ztišující dech a poslední ozvy tlukotu srdce, prozrazovaly, že tu jsi ještě se mnou. Ale to už si Ty nepamatuješ. Tohle už né. Tam už jsem stála totiž sama. Vystrašená, ubrečená holka s modrýma očima...

Tohle fakt žeru

7. dubna 2007 v 10:23 | Elis |  Videa
No,tak jako bez týhle písničky a toho videa už fakt nemůžu žít:D:D:D

Fakt krutý videjko:D

6. dubna 2007 v 22:36 | Elis |  Videa

Něěěěěěěěěcooooooooooo:D

5. dubna 2007 v 17:46 | Elis |  Moje kecání
Hojééc...sem už dlouho nic nenapsala,co??Tak píšu teď...
Dneska mám docela v poho náladu...Ale zase na druhou stranu ani moc ne:-(No,ale to je jedno...Jako já bych se sem strašně ráda vyzpovídala,ale právě nevim o čem...když sem začínám psát,tak to vždycky zapomenu...a to je ten problém...Normálně z očí do očí říkat někomu to co já cítím nebo tak,tak to vážně nedokážu...No jo no...co se dá dělat...
Tak sem po tomhle tejdnu zjistila,že nenávidim svůj komp...a to protože je teď děsně zabržděnej a to je protože je v něm nějakej zasranej vir,kterej nejde smazat:-(A to byl ten druhej důvod...No a tím pádem je to všechno v pr...No a na to se nedá říct nic jinýho než "I HATE MY COMPUTER":D:D:D tak já končím...pá

Please...moc důležitý!!!

4. dubna 2007 v 19:07 | Elis |  About blog
Tak sem se dostala do druhýho kola o nej blog!!Tak vás mocka prosím,aby jste pro mě hlasovali...zdeBudu vám fakty mopc vděčná,ale jako vždy,hlasujte jenom kdo chcete;-)Díky!!