1. Introduction (3:52)
Dneska už je to zvyk - dávat k deskám intro. Shinoda to pojal trochu velkolepěji, než jsme u otvíracích skladeb zvyklý. Místo několika málo desítek vteřin nám nabídl pomalu nejdelší skladbu celé desky. Jemný klavírní motiv, trochu se vkrádají vzpomínky na "In The End". Líná nálada zvedá prst s varováním: "Tohle není happy deska."
2. Remember The Name (3:50)
Nechybí obligátní "Yeah!" a "C'mon" na začátek. Oproti intru o dost razantnější beat, Shinoda nekompromisně líčí, jak je to s úspěchem v jeho branži. "Je to 10% štěstí, 20% schopnosti, 15% síly vůle, 5% potěšení, 50% bolesti a 100% důvod k zapamatování mýho jména." 3. Right Now (4:14)
Slova jako shazování bomb a zabíjení mluví za všechno. Politická skladba. Apel na lidské pokolení v tom smyslu, že tudy (viz slova v uvozovkách) cesta nevede. Lehce nevýrazná věc. Možná už jsem těmi politickými podtexty unaven.
4. Petrified (3:40)
Jasná věc pro koncerty. Jednoduchý refrén. Vidím moře mávajících rukou, které jsou ještě hecovány neutichajícím "Come On, Come On!". Začíná se skákat, všichni se potí. Shinoda rapuje: "My name is Mike." a fanynky pod pódiem vlh..., pardon, omdlévají. Povedený track. 5. Feel Like Home (3:53)
Pro mne naprosto nevýrazná věc, na které zaujmou maximálně tak všemi tolik oblíbené scratche. Rozhodně je to ale výborný producentský tah, co se týče vybrání místa na playlistu. Po "Feel Like Home" totiž následuje...
6. Where'd You Go (3:51)
Jednoznačně jedna z nejlepších skladeb na albu. Nemůžu nevzpomenout Eminemovo "Stan", ale tady hostující Holly Brook má hezčí a něžnější hlas. Emoce by se tu daly ždímat. "Where'd You Go rozbrečí mou ženu pokaždé, když ji slyší," říká Shinoda.
7. In Stereo (3:29)
Po předchozí skladbě by byla asi každá špatná, nicméně "In Stereo" je opravdu jedna z těch, jež vám v hlavě prostě neuvíznou. Ani beat, ani rap. No nic, stává se i v lepších rodinách.
8. Back Home (3:44)
Zajímá vás, co si Mike Shinoda vybaví, když před ním řeknete Los Angeles? Není nic jednoduššího než si pustit číslo osm na "The Rising Tied" a pozorně poslouchat. Méně zdatným angličtinářům se doporučuje slovník. Podstata ale neunikne nikomu. Na pozadí poněkud méně harmonický loop.
9. Cigarettes (3:40)
Upozaděný beat. V "Cigarettes" hraje hudba opravdu druhé housle. Skladba tak zní jako nějaký projev/proslov s hudebním podkresem. Vítaná změna. Album se pomalu stává předvídatelným.
10. Believe Me (3:42)
Velmi povedená věc. Hodně do popu, zamíchané latino prvky (perkuse). Jsem přesvědčen, že rádiovým dramaturgům se bude tahle věc líbit. Minimálně na Evropě 2. Tam bývali Linkin Park jako doma. Ostatně jako všude.
11. Get Me Gone (1:56)
Krátké intermezzo, jenž výtečně přechází do dvanácté skladby...
12. High Road (3:16)
Tohle vybočuje z řady. Klavír se teda táhne velkým množstvím skladeb na "The Rising Tied", ale jehom "High Road" obsahuje zajímavý motiv. Oproti náladě celé desky tu dochází k doslova veselému mačkání několika kláves a i refrén je nějak podezřele "ejchuchů". Nemůže se nelíbit.
13. Kenji (3:51)
Když se podíváte na Mikea Shinodu, určitě vám dojde, že nepatří mezi typické občany Spojených států amerických. "Kenji" je politicko-sociálním trackem o japonských obyvatelích, kteří byli během druhé světové války internováni do USA, a tak rázem přišli o všechno, co v zemi vycházejícího slunce budovali. Featuring Shinodova teta a otec, přímí účastníci.
14. Red To Black (3:11)
Naprosto průměrná skladba, na které zaujme maximálně tak loop basové kytary. Celé to moc připomíná Linkin Park. Chybí riff v refrénu a Chester "berou mě na nože" Bennington.
15. The Battle (0:31)
Další intermezzo. Dá vzpomenout na Eminemovu "8 Mile", resp. na atmosféru battles, jednu z nejlepších ingrediencí autobiografického snímku Marshalla Matterse.
16. Slip Out The Back (3:56)
Další z Shinodových výpovědí. Videoklip by mohl vypadat asi tak: Tma. Shinoda sedí na schodech u kostela. Gotická stavba. Padá listí. Nezbytná kapuca přetažená přes hlavu. Světlo svítí jenom z jedné strany, tvář tak není osvětlená celá. Vidět jsou jenom hýbající se rty a nezbytná bradka. Ke konci by mohlo začít pršet.
17. Be Somebody (3:14)
Blížíme se ke konci. Žádné překvapení. Synth-efekty. Shinoda si zase jede to svoje. Nemůžu si pomoct, ale nebýt tam ten beat, ale třeba vybrnkávaná kytara, tak prostě Linkin Park. Má to i ten Chesterovský refrén. Mám na mysli něžnou verzi. No Scream.
18. There They Go (3:17)
Razantní beat, rychle plynoucí lyrics. Tvrdá věc pro tvrdý kluky s kšiltovkama na stranu, potítkama na rukou a tílkem přes tričko. Nike samozřejmě. DC Shoes designed by Mike Shinoda na nohou.
19. The Hard Way (0:43)
Klasické outro. Nic víc, nic míň.
Jakmile se deska objeví na pultech obchodů, můžete se těšit nejen na recenzi, ale deska "The Rising Tied" bude podrobena také makrorecenzi. Fort Minor pohledem deseti redaktorů našeho serveru.








Skupina Tatu pochází z Ruska a proslavila se nejen svými chytlavými písničkami, převářžně tanečního žánru, ale také svou lesbickou image, za kterou byla mnohými kritizována.
Životopis:Pochází ze Západního Německa, ale v roce 1971 se jeho rodiče rozvedli a on putoval za oceán, do městečka Pennsgrove, stát New Jersey. Hereckou kariéru začal Willis při vystoupení svého skautského oddílu Lvíčata, ale dlouho se zdálo, že spíš než herectví se bude věnovat hře na foukací harmoniku. Po letech, kdy se živil jako hlídač v chemické továrně, automechanik nebo pumpař, se rozhodl navštěvoval Montclairskou státní univerzitu, kde se přihlásil do dramatického kurzu. Při studiu herectví se zúčastňoval pravidelně newyorských konkurzů, kde získal i svoji první divadelní roli a natočil reklamní spoty na Levis 501 jeans. Dlouho hrál především v divadle. Postupně si ho počátkem 80. let začal























































